Vykuřování co a jak

Pro všechny "nezasvěcené" zde pár základních informací k pradávné a úžasné technice vykuřování.

To proto, abyste k těm vykuřovacím pokladům, co u nás nakoupíte, dostali i cenné rady, jak vykuřovat. 


Něco z historie vykuřování

Lidstvo různé formy pálení rostlinných substancí praktikuje po celou dobu své historie. Dokazují to archeologické nálezy v podstatě ze všech známých civilizací světa. Při vykopávkách i na starých vyobrazeních se objevují misky či kadidelnice a též zbytky pálených materiálů nebo popisy této techniky. Že nejde jen o náhody, ale o praktické i rituální použití, je více než jasné.

Naše přetechnizovaná doba na tuhle jednoduchou přírodní záležitost pozapomněla, ale současnost se k ní opět vrací. Pravda, požární čidla vykuřování zrovna nakloněna nejsou, avšak já osobně ho vřele doporučuji všude tam, kde je to aspoň trochu možné.

V průběhu mého dlouhého zájmu o vykuřovadla a praktikování vykuřování postupně objevuju, že tento způsob je běžný v mnoha kulturních i zeměpisných šířkách. Pár příkladů za všechny.

  • V Jemenu je dodnes součástí křtu batolat jejich očista kouřem z kadidla. 
  • V ajurvédské tradici dokonce dodnes kouřem „čistí“ čerstvě narozená miminka. Dělávalo se to i v Evropě.
  • V mnoha afrických a arabských zemích se ve vonném kouři „parfémují“ ženy i muži pro zvýšení atraktivity.
  • Při šamanských rituálech v Peru či Ekvádoru jsou účastníci očištěni kouřem pravého tabáku a dřeva palo santo.

A takto by se dalo docela dlouho pokračovat.

Také místa posvátná či rituální (věštírny, svatyně, kostely) bývala a dodnes jsou plná aromatického kouře, a to nejen z důvodů obřadních. Očistná funkce vykuřování je zcela jistě důležitá pro místa, kde se pravidelně shromažďuje větší počet lidí. Bylo tomu tak v minulosti, je tomu tak i dnes.


Jak se vykuřování technicky provádí

Vykuřovadla, tedy rostlinný materiál na pálení, se dělí do tří základních skupin:

  • BYLINY
  • DŘEVA
  • PRYSKYŘICE

Máme tři základní způsoby pálení vykuřovadel:

  • VYKUŘOVACÍ SVAZEK
  • VYKUŘOVACÍ PÍCKA
  • KADIDELNICE SE ŽHAVÝM UHLÍKEM

Každá ze skupin vykuřovadel vyžaduje specifické způsoby pálení, zpravidla různou teplotu pro to, aby začala vydávat vůni případně kouř.

K tomu se používá:

  • buď jemnější teplo na vykuřovací pícce (nad zapálenou čajovou svíčkou), produkuje spíše jemnější vůni než kouř
  • nebo větší teplota na zapáleném, žhavém uhlíku, který je položený v kadidelnici (nejčastěji na izolační vrstvě ze soli nebo písku), produkuje spíše výraznější kouř.

Není na to jednoduchý návod, taky každému vyhovuje něco trochu jiného. Nejen ve vůních a jejich druzích, ale také v intenzitě kouře.

S konkrétní formou vykuřování je třeba se osobně seznámit, vyzkoušet, otestovat...

VYKUŘOVACÍ SVAZEK

Asi nejznámější způsob používaný často i v historii. Svázané a prosušené byliny ve tvaru svazečku se zapálí na konci, nechá chvilku hořet, pak se plamen zhasí a kouřícím svazkem se vykuřuje.

Kouří hodně, může ale zhasínat a při použití POZOR, odpadávají z něj žhavé kousky bylin. Já nejvíce doporučuji na venkovní vykuřování. Vůně bylin je v kouři minimální, funguje spíše očistná funkce kouře.

VYKUŘOVACÍ PÍCKA

Pícka je jemnější, používá se zpravidla pro sušené byliny (jako růže, levandule, heřmánek) a vybraná vzácná dřeva (např. santal či orlářka). Vůně se tímto způsobem hezky rozvinou. Většinou nevoní moc dlouho.

Vonné látky se spíše vypařují, než pálí. Materiál může i kouřit, pokud je teplo větší. Jde o méně intenzivní vykuřování za pomoci tepla čajové svíčky.

Princip je, že zahříváme vykuřovadla na sítku, mřížce, alobalu nad svíčkou. Jako nádobu lze použít aromalampu bez misky, nějaký vhodný svícen apod. Doporučená výška pícky je minimálně 10cm.

Výhoda využití alobalu je, že z něj krásně a jednoduše vytvarujete potřebnou mističku.

Vykuřovadla se v tomto případě sypou rovnou na kovové sítko (mřížku, alobal apod.) nad svíčkou.

KADIDELNICE SE ŽHAVÝM UHLÍKEM

Vykuřování na uhlíku se hodí pro pryskyřice a většinu dřev a také je optimální pro pořádnou vykuřovací očistu. Je intenzivnější a produkuje více kouře.

Na žhavý uhlík se položí malé množství vykuřovadla. A nechá se vykouřit. U pryskyřic je to zrnko velikosti jednoho rýžového zrnka či hrášku. Ano! Tak málo!!

Kadidelnice, vykuřovací nádoba, ideálně z keramiky, může však být i kovová, musí vydržet dosti vysokou teplotu, dobré je pokud má nožky, ouško nebo tvar poháru, který lze snadno přenášet.

Na dno nádoby se nasype izolační vrstva (sůl, písek) do výšky cca 2-3cm (ta se nemění po každém vykuřování).

Zapalte uhlík, ty moderní rychlozápalné obsahují látku, která rychle chytne a jakoby „proprská“. Položte uhlík do misky/kadidelnice na vrstvu izolace. Pak je třeba chvilku počkat, až původně černý uhlík na povrchu zešedne a uvnitř se rozžhaví. Trvá to pár minut.

Na rozžhavený uhlík dejte z počátku vykuřovadla méně (kousek velikosti 1 – 2 zrnek rýže), přidávat můžete posléze. Množství produkovaného kouře se liší dle druhu vykuřovadla. Než na uhlík „naložíte“, je dobré vědět, co vás čeká.

Potřebujete ještě další praktické rady? Zkuste je najít v mém článku.


Bezpečnostní upozornění

  • Při domácí práci s vykuřovadly buďte zodpovědní a přiměřeně opatrní.
  • Pracujete s otevřeným ohněm, nenechávejte ho bez dozoru.
  • Pozor hlavně na děti a domácí miláčky.
  • Při zapalování uhlíku může kousek odskočit na zem nebo do okolí.
  • Při pálení na vykuřovací pícce může bylina začít hořet.
  • Při pálení vykuřovacího svazečku odpadávají hořící kousky.
  • Vše se dá zvládnout, ale vyžaduje to plnou přítomnou pozornost.